Stříbrný Rafael byl úplně normální člověk. Né fakt! Úplně normální! Ale on se snažil. A proto na každé schůzi svého bytového družstva vznesl alespoň jeden konstruktivní dotaz. A jeho dubnový dotaz se ani nemohl týkat ničeho jiného, než saponátového zápachu ve velkém výtahu. Zápachu, který pan domovník Slánský tak nerad čichával, neboť mu každé ráno připomínal jeho únorové provinění. “Jo tak panáčkovi nevoní můj saponát!?” Procedil skrz kartáčovitý knír letitý domovník a celý sál upřel pohled na dezinterpretovaného mladíka z bytové jednotky 98. "Problém není v saponátu jako takovém", nenechal se mladík odbýt. Problém je, že jeho pachová stopa naznačuje koncentraci příznačnou spíš pro extrémní rozlití všude po výtahu, než pro běžné užití vytíráním.